Úzkost a související stavy jsou hlavním zdrojem neklidu a utrpení, které přivádějí lidi k psychoterapii. Závažnost a délka trvání úzkosti se může pohybovat na škále od mírné a zcela zvládnutelné s psychoterapií nebo bez ní až po extrémní až do bodu téměř úplné neschopnosti fungovat.
Tendence předvídat nebezpečí
Náš mozek je uzpůsoben a vyvinul se tak, aby vnímal bezprostřední a vážné potenciální hrozby. Lidská tendence předvídat nebezpečí a obávat se o své přežití má své evoluční důvody. Tři různé části našeho mozku vytvářejí trojici reakcí, které zůstaly součástí lidské psychiky dlouho po době, kdy lidé měli jasnější hrozby, například že jim ublíží divoké zvíře. Mozek způsobuje, že na nebezpečí reagujeme racionálně, emocionálně a instinktivně. Výsledkem je, že nejen ohrožení našeho života může vyvolat silnou úzkost a reakci strachu.
Existenční hrozby, které vyvolávají úzkost
Lidé 21. století samozřejmě obvykle žijí životem, který je na hony vzdálený životu našich vzdálených předků, ale sdílíme téměř stejný mozek a eony evoluce s převažujícím požadavkem přežití. V našem moderním světě se přímé hrozby pro naši fyzickou pohodu sice zmenšily, ale přesto pravidelně prožíváme neúspěchy, problematické vztahy, rodinné konflikty, ztráta zaměstnání, možné snížené společenské postavení nebo nedostatek smyslu v životě, jako existenciální hrozbu, která může vyvolat obrovskou míru stresu a utrpení. V důsledku toho může nejen ohrožení našeho života vyvolávat silnou úzkost, ale také náš život může působit, jako bychom existenciálnímu ohrožení čelili pravidelně, a to je samozřejmě hluboce bolestná zkušenost. To je v mnoha ohledech podstatou většiny úzkostných poruch
Přirozený sklon k útěku před úzkostí
Jako lidé, kteří si nepřejí trpět, se normálně a pochopitelně snažíme těmto pocitům vyvolávajícím úzkost co nejrychleji uniknout. Potíž je v tom, že se často snažíme uniknout způsoby, které jsou jen omezeně užitečné, nebo které situaci ještě zhoršují. Mezi způsoby, kterými se snažíme uniknout bolestivým pocitům úzkosti, patří potlačování nebo popírání bolestivých pocitů, odvádění pozornosti a neschopnost soustředit se, posedlost jinými činnostmi, jako je práce nebo cvičení, televize nebo videohry, nebo problémové užívání drog, alkoholu.
Je důležité si uvědomit, že tendence chtít uniknout před úzkostí neznamená morální selhání nebo osobní slabost. Je naprosto lidské snažit se jakýmkoli způsobem uniknout před tím, co vnímáme, že nás může zničit. To, co potřebujeme, jsou nové nástroje a metody, jak žít se svým trápením, abychom byli schopni usilovat o smysluplný život a prožívat ho a abychom dokázali najít a prožívat období radosti a spokojenosti navzdory trápení z úzkosti. Vedlejším produktem tohoto procesu je často to, že se intenzita a trvání úzkosti zmírní a uvolní se prostor pro jiné prožitky a pocity, které nám mohou přinášet mnohem větší uspokojení a naději. Právě prostřednictvím takových procesů, jako je psychoterapie a meditace založená na všímavosti (mindfulness), lze položit základy skutečné změny a pokroku.
Vztah mezi strachem a úzkostí
Mezi úzkostné poruchy patří ty, které mají společné rysy nadměrného strachu a úzkosti. Strach je emocionální reakce na skutečné nebo domnělé bezprostřední ohrožení. Úzkost je očekávání budoucího ohrožení.
Stavy strachu a úzkosti se překrývají, ale existují mezi nimi rozdíly. Strach často iniciuje reakci „bojuj, nebo uteč“ v důsledku myšlenek na bezprostřední nebezpečí a útěk. Úzkost je spíše ostražitostí v přípravě na budoucí nebezpečí, iniciuje opatrné nebo vyhýbavé chování, které způsobuje svalové napětí.
Typy úzkosti
Zde jsou uvedeny některé z nejčastějších forem úzkosti:
Agorafobie
Strach z pobytu na velkých nebo neznámých veřejných místech, často spojený s panickými záchvaty. Tato fobie může způsobit, že se člověk bojí opustit domov. Může být spojena s nepříjemným nebo traumatickým zážitkem a často se při psychoterapii může důvod tohoto strachu dostat na povrch a umožnit člověku vyvinout strategie, které mu umožní běžnější příchod a odchod.
Volná nebo generalizovaná úzkost
Je to chronický pocit zmaru nebo nadměrné obavy, které člověka postihují téměř denně, trvají šest měsíců nebo déle, je obtížné je ovládat a nezdá se, že by byly spojeny s konkrétním problémem nebo obavou. Některé příznaky zahrnují únavu, neklid, podrážděnost a problémy se spánkem.
Obsedantně kompulzivní porucha
Obsedantní porucha: Opakující se nežádoucí myšlenky nebo obsese spolu s opakovaným chováním nebo kompulzemi. Toto chování může zahrnovat mytí rukou nebo opakovanou kontrolu věcí, například zda je vypnutý sporák.
Panická porucha
Neočekávané a opakované epizody intenzivního strachu doprovázené fyzickými příznaky, které mohou zahrnovat bolest na hrudi, bušení srdce, dušnost nebo závratě.
Posttraumatická stresová porucha
PTSD je úzkost, která vzniká po vystavení děsivé události, jako je například vojenský boj, osobní napadení nebo přírodní katastrofa.
Sociální úzkost
Úzkost: Nadměrné sebevědomí nebo strach v jedné nebo více společenských situacích, například při veřejném vystupování, nebo v obecnějších případech úzkost z přítomnosti jiných lidí v mnoha typech situací.
Možnosti zmírnění úzkosti
Dvěma hlavními způsoby zmírnění úzkostných poruch jsou psychoterapie a léčba léky, někdy i jejich kombinace.
Psychoterapie, nazývaná také terapie rozhovorem nebo psychologické poradenství, s kvalifikovaným odborníkem (psychologem) je důležitým prvním krokem k získání přesné diagnózy a naplánování dalšího postupu.
Jako vysoce účinná forma psychoterapie úzkostných poruch se ukázala kognitivně-behaviorální terapie neboli KBT. KBT se zaměřuje na osvojení specifických dovedností, které lze použít v situacích, jež mohou vyvolávat úzkost.
Správná léčba může snížit závažnost a trvání úzkosti a vytvořit prostor pro jiné zážitky a pocity, které jsou uspokojivější a nadějnější. V případě úzkosti může být často i malý pokrok velmi významný, protože může poskytnout cestu k jinému a lepšímu způsobu prožívání našeho života.
Výzkum a zkušenosti ukazují, že postupy, jako je psychoterapie a meditace založená na všímavosti, mohou být odrazovým můstkem ke změně a k většímu pocitu optimismu a naděje.
Nové poznatky o podstatě úzkosti
Teprve začínáme hlouběji chápat, že to, co odlišuje náš druh, je naše schopnost uvažovat o budoucnosti. Martin Seligman, přední odborník na pozitivní psychologii, v článku pro New York Times uvedl, že„vědomé i nevědomé nahlížení do budoucnosti je ústřední funkcí našeho velkého mozku, jak psychologové a neurovědci zjistili poněkud opožděně, protože v minulém století většina výzkumníků předpokládala, že jsme zajatci minulosti a přítomnosti.“
Podle Seligmana tato orientace na budoucnost vytváří u některých lidí optimismus, zatímco „… ti, kteří trpí depresemi a úzkostmi, mají chmurný pohled na budoucnost, a to se ve skutečnosti zdá být hlavní příčinou jejich problémů, nikoliv jejich traumata z minulosti nebo pohled na přítomnost.“ Lidský sklon k předvídání v kombinaci s přeceňováním budoucích rizik může způsobovat úzkost.
Jedním z prvořadých cílů psychologické praxe a rogersovské psychoterapie je vytrvale a ve spolupráci s klienty pracovat na tom, abychom jim pomohli odhalit jejich vrozené silné stránky a odolnost a posílit je a stavět na nich, aby v jejich životě došlo ke smysluplné a trvalé pozitivní změně. Jak tato práce postupuje, může se úzkost z určující kvality v životě člověka změnit na pomíjivý a oslabený myšlenkový konstrukt a pocit, čímž se uvolní prostor pro jiné, pozitivnější, poutavější a optimističtější myšlenky a pocity, které v životě člověka zaujmou ústřední roli.